Spojené království

Spojené království Velké Británie a Severního Irska (anglicky United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland), zkráceným názvem Velká Británie či Spojené království nebo Británie, je ostrovní stát u severozápadního pobřeží kontinentální Evropy. Zahrnuje ostrov Velká Británie, severovýchodní část ostrova Irsko, kde má pozemní hranici s Irskou republikou, a množství menších ostrovů. Obklopují ho Severní moře, Lamanšský průliv, Keltské moře, Průliv svatého Jiří a Irské moře, s kontinentální Evropou je spojen Eurotunelem. Zabírá plochu 242 500 km² a k roku 2017 v něm žilo cca 66 milionů lidí. Jde o konstituční monarchii, v jejímž čele stojí královna Alžběta II. a současným premiérem je Boris Johnson. Tvoří ji čtyři země, Anglie, Skotsko, Wales a Severní Irsko, které je někdy označováno i jako provincie nebo region.^[2][3] S výjimkou Anglie mají tyto země vlastní parlamenty a vlády, působící v rámci pravomocí přidělených jim britským parlamentem. Dále pod Velkou Británii spadá 14 zámořských území. Britská korunní závislá území jsou ostrov Man a Normanské ostrovy, které jsou drženy britskou korunou (panovníkem) v přímém vlastnictví; nejsou tedy součástí Spojeného království, ale spolu s ním tvoří celek označovaný Britské ostrovy (British Islands).

Významné kultury vznikaly na území dnešní Británie od neolitu. Důkazem je monument Stonehenge v jižní Anglii. Ve 4. století před n. l. přišli do země Keltové. V 1. století n. l. velkou část země ovládla Římská říše a zřídila zde svou provincii zvanou Britannia, která existovala do 5. století. Poté se země zmocnily germánské kmeny zvané souhrnně Anglosasové, kteří od 8. století čelili nájezdům Vikingů. Anglosasové pak podlehli Normanům, potomkům Vikingů, Franků a pořímštěných Galů ze severu Francie. Jejich invaze vedená Vilémem Dobyvatelem roku 1066 spojila Anglii s Normandským vévodstvím. Asi o sto let později tím byl umožněn vznik anjouovské říše dynastie Plantagenetů na obou stranách Lamanšského průlivu. Angličtí králové sice državy ve Francii postupně ztratili, podařilo se jim však ovládnout Wales a Irsko. Jindřich VIII. Tudor roku 1534 uvedl na Britské ostrovy reformaci a založil státní anglikánskou církev. Roku 1603 skotský král Jakub I. Stuart zdědil anglický trůn; později roku 1707 byly oba státy zákony o unii spojeny do Království Velké Británie. Anglická občanská válka (1642–1651) a slavná revoluce (1688) upevnily moc parlamentu a vedly k vytvoření konstituční monarchie. Británie se stala přední námořní, obchodní a koloniální velmocí, což v 18. a 19. století podpořila i průmyslová revoluce, která zde vznikla: byly tu zdokonaleny například tkalcovský stav a parní stroj a vynalezena parní lokomotiva. Americká revoluce (1776) a osamostatnění Spojených států sice Velkou Británii oslabily, přesto se v 19. století za dlouhé vlády královny Viktorie stalo Britské impérium největším a nejmocnějším státem světa. Ve 20. století byla Británie v obou světových válkách na straně vítězů, její koloniální říše se však rozpadla a roku 1922 se osamostatnila i Irská republika.

Velká Británie je vysoce rozvinutá země, sedmá největší ekonomika světa s druhými nejvyššími výdaji na obranu. Jejím hlavním a největším městem je Londýn, v jehož metropolitní oblasti žije asi 10,3 milionu lidí a který je považován za jednu z nejdůležitějších světových metropolí. Je jedním z největších center světového finančnictví a centrem britské ekonomiky, vědy a kultury. Velká Británie je ústředním členem Společenství národů (Commonwealth), jež má 53 členských států a sdružuje bývalá britská dominia a kolonie, jako jsou Kanada, Austrálie, Nový Zéland, Indie, Pákistán, Bangladéš, Malajsie, Singapur nebo Jamajka, z nichž 15 uznává britského monarchu za svou hlavu státu. Dále je stálým členem Rady bezpečnosti OSN,^[4] jadernou velmocí, členem skupiny G8, jedním ze zakládajících členů Severoatlantické aliance a členem Rady Evropy. V letech 1973 až 2020 byla členkou Evropské unie, ze které vyskoupila v procesu zvaném brexit^[5][6][7][8] a zároveň s ní uzavřela obchodní dohodu.^[9][10]