Finsko

Finsko (finsky Suomi, švédsky Finland), plným názvem Finská republika (finsky Suomen Tasavalta, švédsky Republiken Finland),^{[pozn. 1]} je severský stát v severní Evropě omývaný Baltským mořem, Botnickým zálivem a Finským zálivem, hraničící s Norskem na severu, Švédskem na severozápadě a Ruskem na východě. Hlavním a největším městem jsou Helsinky. Další významná města jsou Espoo, Vantaa, Tampere, Oulu a Turku.

Země má 5,5 milionu obyvatel (k roku 2019),^[3] z nichž většina žije ve střední a jižní části země a mluví finsky, baltofinským jazykem z rodiny uralských jazyků, nepříbuzným se skandinávskými jazyky.^[4] Finsko je osmá největší země v Evropě a nejřídčeji osídlená země v Evropské unii. Je parlamentní republikou skládající se z 309 obcí^[5] a jednoho autonomního území – Alandských ostrovů. Více než 1,4 milionu lidí žije v metropolitní oblasti Velké Helsinky, která produkuje třetinu hrubého domácího produktu země. Švédština je druhým oficiálním jazykem Finska, zejména v některých pobřežních oblastech a na Alandech. Na severu země, v Laponsku, je tradiční místo života Sámů, domorodých ugrofinských obyvatel. Velká většina Finů je členem Evangelické luteránské církve.^[6]
Finsko bylo osídleno po skončení poslední doby ledové, přibližně kolem roku 9000 př. n. l.^[7] Kultury hřebenové keramiky z doby kolem roku 5200 př. n. l. přinesla první hrnčířství a kultura se šňůrovou keramikou se shoduje se začátkem zemědělství v letech 3000 až 2500 př. n. l. Doba bronzová a doba železná byla charakterizována rozsáhlými kontakty s jinými kulturami ve Fennoskandinávii a v Pobaltí. V té době mělo Finsko tři hlavní kulturní oblasti – Jihozápadní Finsko, Tavastii a Karelii.^[8] Od konce 13. století se Finsko postupně stalo nedílnou součástí Švédska díky severním křížovým výpravám a švédskou částečnou kolonizaci pobřežního Finska, což se dodnes odráží v rozšíření švédského jazyka a jeho oficiálním postavení.

V roce 1809 bylo Finsko přičleněno do Ruské říše jako autonomní Finské velkoknížectví. V roce 1906 se Finsko stalo prvním evropským státem, který udělil všem dospělým občanům právo volit, a prvním na světě, který dal všem dospělým občanům právo kandidovat do veřejné funkce.^[9] Po ruské revoluci v roce 1917 Finsko vyhlásilo nezávislost. V roce 1918 byl rodící se stát rozdělen občanskou válkou; bolševiky nakloněná Rudá garda, podporovaná sovětským Ruskem, bojovala proti Bílé gardě, podporovanou Německou říší. Po krátkém pokusu o založení království se země stala republikou. Ve druhé světové válce ztratilo ve prospěch Sovětského svazu části Karélie, Sally, Kuusama a Petsama.

Finsko zůstávalo do padesátých let 20. století převážně zemědělskou zemí. Po druhé světové válce kvůli válečným reparací požadovaných Sovětským svazem bylo přinuceno se industrializovat. Země rychle rozvinula ve vyspělou ekonomiku a zároveň vybudovala rozsáhlý sociální stát založený na severském modelu, což vedlo k rozsáhlé prosperitě a vysokému příjmu na hlavu.^[10] Finsko je špičkovým hráčem v řadě ukazatelů národního výkonu, včetně vzdělávání, hospodářské konkurenceschopnosti, občanských svobod, kvality života a lidského rozvoje.^{[11][12][13][14]} V roce 2015 bylo Finsko na prvním místě v rámci indexu Světového lidského kapitálu^[15] a Indexu svobody tisku a jako nejstabilnější země na světě v letech 2011–2016 v Indexu nestabilních států^[16] a na druhém místě ve zprávě Světové míry nerovnosti mezi pohlavími.^[17] Také se umístilo na prvním místě ve zprávě Nejšťastnější země světa za roky 2018 a 2019.^[18]
Finsko se v roce 1955 stalo členem Organizace spojených národů a přijalo oficiální politiku neutrality. Finsko-sovětská smlouva z roku 1948 dala Sovětskému svazu určitý vliv na finskou domácí politiku během studené války. Finsko se v roce 1969 připojilo k Organizaci pro hospodářskou spolupráci, v roce 1994 k Partnerství pro mír s NATO a v roce 1995 vstoupilo do Evropské unie, v roce 1997 do Euroatlantické rady partnerství^[19] a do Eurozóny na jejím počátku v roce 1999.