Agádír, Warzazát, Merzouga - Na cestách po Maroku (listopad / prosinec 2017)

Maroko od moře do hor a pouště

22.11.2017: cesta na letiště Vratislav
Přijíždím v pět ráno autobusem z Varšavy do Prahy. Vyřídím si formality a odjíždím zpět vlakem do Polska. Zastavím se u hranic v Harrachově na procházku 5 km Krkonošemi přes hranice. Vyjíždím autobusem z Szklarsky Poreby do Vratislavy. Ve tři ráno čekám na městský autobus směr letiště.

23.11.2017: odlet do Agadiru
Poprvé mám troj sedadlo v letadle pro sebe, takže místo u okénka jasné. Sebou jsem si nakoupil dostatek jídla na tři dny dopředu. Necelých pět hodin letu bez klimatizace člověka dost unaví, že vždy usne. Přilétám na letiště Al-Massira vzdáleného 25km od Agadiru. Vyplním imigrační formulář a po kontrole pasu mohu do Maroka. Jen po průchodu terminálem se ptají, jestli nemám drona, jinak nejsou žádné problémy. Vzdaluji se od dotěrných taxikářů u parkoviště přespat od letiště.

24.11.2017: z letiště do centra Agadiru
Vycházím časně ráno, kdy svítí sytě červánky přes městečka Temsia a Azrou, abych nešel přímou cestou po dálnici. Po ulici volně dřímou toulaví psi, co nemají své pány. Některé vychrtlé a některé mrtvé vidím u silnice. Sestavím si penny board z nalezeného dřeva a cesta ubíhá rychleji. Od města je dost prašných silnic, že mám neustále špinavý batoh. Jedinou řeku Oued Souss, co přecházím, je dosti špinavá a kolem se válí odpadky. Jinak ve městě není nikde voda k načepování, což ani v jiných městech Maroka. Ocením i fontánu k vyprání prádla či omytí od slané vody, ale nenacházím.Takže nakupuji vodu za 6 dirham a šetřím s ní.

25.11.2017: druhý den v Agadiru
Ohledně památek není tu nic moc pro turisty, takže spíše pláže jsou hlavním cílem do Agadiru. V málo marockých městech je takto perfektní koupání. Stačí si lehnout na pláž a za chvíli vám budou nabízet sladké koblihy, maliny nebo mandarinky. Už mě oslovuje Oman ze Senegalu prodávající šperky. Překvapivě z mé země zná fotbalistu Baroše. Stejně tak mnoho Maročanů zde hrají fotbal, který je nejpopulárnějším sportem v zemi. Využívají písčité plochy pláže, která je denně udržována v čistotě. Poznávám Abdrahima pocházejícího z města Tata, co studuje jazyky v Agadiru. Kolem pláží se nachází hotely, bary a hlavně restaurace, kde číšníci stojí u chodníku a čekají na hosty od 7 do 7 večera. V úporném vedru, košili a kalhotách to musí být vysilující. Maroko není úplně levné, jak si mnozí myslí. Záleží kam chodíte. Především je nejlepší stravovat se s místními a to je zapotřebí znát základy francoužtiny. Koukám na mapu, že na konci pláží je mnoho hradů a krásné přírody na kopci. Avšak po procházení kolem hradeb hlídají vojáci svou vojenskou základnu. Hned mě podrobují kontrole pasu a ptají se na ubytování v hotelu. Mluví Francouzky, tak přijíždí další anglicky mluvící vojáci. Po debatě pochopí a nemají problém, že kempuji a po hodině mohu odejít. Avšak co zapadalo slunce, krásné duny u hradeb jsem už nevyfotil, co bylo mým cílem.

26.11.2017: třetí den v Agadiru
Přespávám druhý den na kopci s výhledem na město. Chození v poledních hodinách s batohem se tolik nedá, jelikož mi pak bolí hlava. Poznávám Zahru (22) studující Francouzkou literaturu. Jako většina holek nábožensky zaměřených si zahaluje vlasy na veřejnosti. Procházíme zoo parkem, kde v neděli většina studentů tráví volný čas. Každý Maročan, který chce přicestovat do Evropy, musí mít pozvání a vízum, což si málo kdo v zemi dovolí.

27.11.2017: Busem z Agadiru do Ouarzazate
Školáci u autobusového nádraží vycházejí do ulic. Nakoupím v stánku lahodné mléko z avokáda a jogurty s poněkud řidší konzistencí. Po několika dnech cítím nevolnosti jako bublání v žaludku. Také hygiena není neustále dostatečná. Vodu si musím kupovat a tahat sebou. Chlad klimatizací v autobuse a vedro venku při příjezdu mi nedělají dobře, tak cítím bolest hlavy. Teplota po západu slunce rapidně klesá z 25°C na 8°C. Navíc přespávám pod mostem u řeky Iriri, kde od vody dost táhne chlad, takže teplota je ještě nižší. Nějaké klacíky z keřů odtrhám na oheň, ale spíše se zde nachází čerstvé zelené keře, které nehoří.

28.11.2017: Den v Ouarzazate
Podle mapy je u města jezero Barrage Al Mansour Ad Dahbi, kam mířím večer přespat. Obvyklým problémem bývají štěkající psi hlídající své teritorium. I když jsem i půl kilometru daleko, tak mě slyší. V dáli nevím jestli nejsou za plotem nebo mohou přiběhnout ke mě. Mohou být toulaví hladoví psi se sklonem k agresi kousat a od nich mám respekt.

29.11.2017: na skejtu z Skoura do Toundoute
Za celý den jsem potkal tak 10 bělochů, i díky mimo sezónního období potkávám zřídka turisty.
Nakupuji jídlo tak na 5 dní do hor. Pochutnávám si na sladkých mandarinkách na trhu okolo 5 dirham / kg a datlích. Ve většině kavárnách jsou umístěné plazmové televize, kde hodně Maročanů tráví čas sledováním fotbalu. Vyjíždím z Skoury na penny boardu trasu 25 km do Toudote. Dlouhá rovina na hrubém povrchu ubíhá pomalu. Skoro se mi po štěrku rozpadají ložiska. V vesničkách El Khamsa, Tiriguiot snad neviděli děti bělocha, tak poutám pozornost. Jeden prcek vydrží za mnou jít kilometry a házet mi kamení pod nohy. Ze slušnosti každého pozdravím, ale pak ignoruji narážky. V horských městech Atlasu přespávám dál od domů a nerad chodím při setmění vesnicemi.

30.11.2017: stoupání z Toundoute
Procházím posledním městem do hor, kde mohu dokoupit na tržnici co potřebuji. Tady má řemeslo své dno, že zírám na opravny, dílny a mnoho ruční práce, jak Berberové jsou šikovní. Stoupám vesnicí Imi N Oulaoune a cestou míjím narvané dodávky se zbožím. Berberové se vozí na střeše nebo se drží v zády nárazníku jako popeláři. Plně naložená dodávka v kopci nepřesáhne 30 km rychlost. Nacházím první zdroj vody ve studni, tak si naberu hlínou zbarvenou vodu, kdybych do večera nic neměl k pití. Hliněné domy nejchudších splývají s horami jako perfektní maskování. Jeden z nejkrásnějších pohledů je z koně. Tak bych přirovnal i z oslíka, když otec veze své dítě při východu slunce krásnou a tichou horskou přírodou. Dostávám nabídku na ubytování od Berberek za 40 dirham, ale nemám zájem. Chci dost kilometrů ujít i po setmění.

1.12.2017: skalami k Tassaout
V zapadlých vesničkách místní skoro nerozumí ani Francouzky, ale více z nich září čisté srdce. Horská voda vypadá dost průzračně a chutná výborně, avšak brzy mám z ní nevolnosti. Nad 3000 m na otevřené ploše už šlapu po sněhu. Následuje sestup o 500 m srázem kolem řeky po kamenech až z toho bolí kotníky. Nacházím místo na přespání pod skálou a rozdělám oheň z odhozených suchých klacků. Nově vysázené a jediné stromky nehoří.

2.12.2017: přechod po sněhu / z Tassaout k Refuge de Tarkeddit (2930 m)
Opouštím vesnici Tassaout červeně zbarvených hor kolem šesté. Nacházím rohy kozla jako skvělou rekvizitu k focení. Je neskutečné vidět, jak kozy šplhají okusovat keře pod 75% šikmou skálou bez problému. Docela postupuji pomalu, když několikrát vyjdu z cesty. Situace začne vyhrocovat po setmění, kdy bez slunce teploty klesnou. Nebe se zbarvuje u vycházejícího měsíce do růžovo-jódové a z druhé strany západ slunce se červená. Našlapuji opatrně pokud možno z vyčuhujících kamenech v sněhu. Boty mi zmrznou na kámen. Nabírám energii pojídáním rozinek. Měsíc začne svítit a mě zbývá rovina k chatě. Bez jistoty, že bude otevřená mi nezbývá než jen doufat. Avšak cestou míjím několik jeskyní pro případ nouze. Docházím vyčerpaný k zadní části chaty, kde svítí světlo u vykopaných dveřích od umývárny, ale okna a hlavní dveře jsou zavřená. Na chladných dlaždičkách cítím chlad jako od sněhu, že izolace batohu nestačí. Typoval bych tak do -10°C spaní bez spacáku, tak trochu si odpočinu.

3.12.2017: Sestup z sněhové pokrývky / cesta z Refuge de Tarkeddit (2930 m) do Ait Bouguemez
Mám před sebou poslední stoupání do 3390 m, co zvládnu do poledne po dobře viditelné ušlapané cestě. V kopci mi rozmrznou boty a trochu se zavlažím sněhem. Dost se dehydratuji a vysoušejí se mi rty. Přes vesnice Arrouss a Ait Said docházím do Ait Bouguemez. Nacházím sady malinkých jablek a šípků. Večer si pak vařím špagety a výtečný ovocný čaj z nasbíraných plodů. Spaním na poli chybuji, když padá rosa až mi z toho skoro zamrzá voda v láhvi.

2 dny // 4. a 5.12.2017: Dades údolím / cesta z Ait Bouguemez do Azilal
Vyjíždím v šest ráno po mírném kopci dolů serpentinami nádherným údolím. Udržuji maximální rychlost brzděním nohou. Za tři hodiny přes kopce konečně prosvítá slunce, že se mohu ohřát. V tom procházím vesnicí Ait Abbabas. Nakoupím si sladkosti jako mufínky, arašídové tyčinky zalité medem, sušenky a jiné dobroty. Ulicí se připojuje hlouček zvědavých prců, kterým následně si vychutnat laskominy ujíždím za kopec. Musím si dát přestávku a do svítání trochu si trochu odpočinu. Vyšlapuji kopec zkratkami z 1500 m do 2200 m (vrchol Tizi n Oughbar). Dospím do rána v pergole pro zvířata, kde nefouká. Posledních 15 km jdu přímou trasou přes pole, kde potkávám místní farmáře, co právě sejí.

6.12.2017: z Azilalu k přehradě Barrage Bin El Ouidane
Po třech hodinách čekání na bus či maršutku do Bin El Ouidane volím cestu na penny boardu ve vzdálenosti 20km. Volím i zkratky přes pole, kde potkávám farmáře a lesy. Z kopce spatřuji přehradu Barrage Bin El Ouidane a kolem ní krásné hory, kde skončím cestu pěší. Nemám zkušenosti s cestováním taxíkem, ale poprvé v Maroku ho využiji, protože autobusy v Atlasu jezdí zřídka. Čekáme s dalšími mladíky u rozcestí zhruba půl hodiny. Většina taxíků jezdí narvané v počtu 7 lidí v starých Mercedesech. Alternativa jako levnější přeprava, kde nemají na střeše ani nápis taxi. Opravdu kupodivu přeprava vyjde za cenu jízdy autobusem na kratší vzdálenost s přestupy. Rychlá jízda zatáčkami je trochu nebezpečná.

7.12.2017: Den v Beni Mellal
Sluním se v osm ráno na lavičce, když mě přijedou zkontrolovat měšťáci. Mají nenápadně obyčejné bílé auto. Zaulal je solární panel, kterým dobíjím a zrovna píši článek. Po objasnění mě převezou k krásnému parku Elyasmin complex s vodopády, kde mohu trávit čas a načepovat si vodu. Nakupuji v Carefouru a ze známosti v Fes při dávání jídla do batohu u vchodu žebrají prckové. Nepřipadá mi v úvahu jim nic dávat i díky jejich drzosti, jak se pak vysmívají.

8.12.2017: cesta do Azrou, Midelt, ErRachidia, Rissani
Už v půl třetí ráno odjíždím do Azrou, odkud vede hlavní přípoj Fes - ErRachidia. Mám štěstí, když kupuji jízdenku přesně na odjezd autobusu do Midelt. Nakupuji energeticky vydatné skladné potraviny na trek do pouště. Dalším přesunem se dostávám večer do turistického města ErRachidia. Avšak je mimo sezonní období. Na nádraží hned mě oslovuje o ubytování a odvod chlápek. Venku z budovy další, který vyslovuje česká slova, jak zná mou zemi. Nabízí ubytování v soukromí rodiny a nevnucuje za to peníze. Dokonce tvrdí i že nechce. Mezi tím přijde jeho známí, že dělá taxikáře a může mě odvést kamkoliv. Přesto odmítám a rezervuji jízdenku do Rissani. V ulicích je prázdno bez turistů a to se projevuje na velkém zájmu mě samotného. U nádraží přespávají v řadě bezdomovci vedle sebe, co tu nikomu nevadí. Na železných lavičkách nádraží se špatně sedí a úroveň budovy mi připomíná vězení. V půlnoci se už vyhřívám dvě hodiny v autobuse do Rissani až z toho usínám. Autobusová zastávka je na začátku města, kde do ráno v blízkosti přespím.

9.12.2017: Cesta z Rissini do Merzougy
Volím variantu pěší s penny boardem ve vzdálenosti 40 km z Rissini přes Touz Azi el Bide do Merzougy. Cestou potkávám školáky na kolech a místní, co si rádi popovídají nebo jen pozdraví. Polovina cesty se dá na povrchu ujet vcelku dobře, ale po 20 km je silnice hrubá. Dám si přestávku v jednom přístřešku postavený z palem a hliněných stěn. Pár řek na mapě, co tu mají být jsou vyschlé. Jedině voda ve studni, ke které se nedostanu. Příchodem za tmy nakupuji vodu a chléb za ceny jako všude jinde v Maroku. Přespávám u vodojemu Merzougy, kde staví autobusy na přestávku a vycházejí se treky. Po deváté už tam nikdo nechodí a tak se tam mohu prospat na betonu, aby se mi neušpinily věci od písku.

10.12.2017: První den pouští
Na šestou vycházím do pouště přes duny Erg Chebbi. Připojuje se ke mně aktivní fenka, co si chce hrát. Sem tam pohledává u keřů potravu. Schyluje se k podvečeru a proto hledám zajímavé duny na focení. Využiji odhozený kanystr na pár fotek. Nacházím dvě tlustá palmová dřeva a hromádku velbloudího trusu na rozdělání ohně. Výkaly moc nehoří, ale aspoň mám více topiva. Kolem ohniště začínají létat můry a chodit mravenci s kusadly 3 krát vetší něž znám. Během pár minut se mi udělá voda na dvě čínské polévky. Má rychlá alternativa namísto špaget k večeři.

11.12.2017: Druhý den pouští
Začíná se zvedat vítr a ptáci se ukrývají. Písek mi fouká do očí, což neustále mrkám. Nacházím první studnu u stanu, kde si do zásob naberu vodu. Otvor má vytvořený z velké pneumatiky. Jdu dál kolem značené silnice až najdu polo zbořený starý berberský stan. Zaprášený polštář a konvičku skvěle využiji na focení, avšak mraky na nebi přicházejí.

12.12.2017: Třetí den pouští
Celou noc přišlo, že jsem byl rád za přístřeší. Ani dnes to nevypadá moudře. Ještě, že jsem nasbíral klacky a mohu rozdělat oheň. Posedávat do desíti rána mě nebaví, i přes poprchávání a nepříjemný vítr jdu dál. Hodně kolem dun Erg Chebbi revitalizují prostředí vysazováním palem, keřů a stromů kolem osad. Když už s někým během dne mluvím, dostávám nabídku na guesthouse a raději se ptám na směr, aby si ze mě nedělali hosta. Po dešti se chodí fantasticky po dunách jako koberci, který se nepropadá. Zároveň krajina písečných dun je obarvena do tmavě šedých tónech. Při větru, když se písek přelévá z duny na duny, vytváří atmosféru neobyčejné přírody. Večer už jen po mokrém dnu udělám menší doutnavý oheň na jeden vývar pro lepší pocit. Kolem pobíhající myš se nedá vyplašit křikem a vrací se asi dvacetkrát okusovat mi zbytky ze země.

13.12.2017: Čtvrtý den pouští
Je zpět krásné počasí bez mraků. Docházím kousek od místa spaní k dvěma starým cirkusovým stanům. Odkrývám dřeva do studny, která nemá vědro, tak si z plastového barelu a provázku vytáhnu vodu. Vypadá naprosto čistě, že se s ní osprchuji a naberu zásoby na pití. Nějaké staré věci využiji na focení.

14. + 15.12.2017: Pátý, šestý den pouští
Před svítáním vstávám, když zahlédnu turisty stoupající na dunu. V noci jim bubnovali a zpívali Berberové v postavených stanech, které si nosí sebou. Akorát konstrukce ze dřeva bývá v poušti na místě. Vycházejí maximálně vstříc hostům. Jízda na velbloudech, nošení bagáže, snowboardu na sjezdy po dunách, sprcha u stanů, výborné místní speciality a další. Jako já nabíjí elektroniku solárními panely v stálých táborech. Vracím se zpět do vesnice Merzouga nakoupit jídlo. Po hledání suchých keřů na podpal klacků nacházím s vyschlými větvemi. Vařím si vejce a špagety v ešusu. Přes den jsem našel několik studen, takže o vodu není nouze a nemusím ji kupovat. Prožívám další jedinečné kempování na saharském písku a sleduji hvězdnou oblohu v teple u ohně.

16.12.2017: Sedmý den pouští a shrnutí
Spatřuji nad obzorem skupinku velbloudů při západu slunce. Patří majiteli podle toho, jak mají svázané nohy, aby daleko neutekly. Udělám si pár snímků s nima. Pohybují se velmi potichu bez zvuků a vypadají klidně. Spatřuji v ohradě prvně i bílého velblouda, kterých je málo. V poledne navštívím vesničku Ksar Tanamouste poblíž Merzougy, kde se nachází muzeum. Po deštích se voda nevsakuje do jílovité půdy a tím i způsobuje záplavy. Kvůli tomu mám zablácené boty, ale zpět v poušti je v suchém písku zbavím bahna. Večery jsou lepší na focení kvůli světlu, které zbarvuje písek do červena a není zima jako ráno.

Co chodím týden v poušti, tak skoro nepotkávám turistu jako trekaře. Vetšinou zahlédnu skupinku na velbloudech s berbery, ale nikdo si nevyjde sám jen tak. Kdo za mnou přichází, vždy předpokládám nabídky na velbloudí trek, ubytování, oběd či kafe. Takže obcházím tyto lidi obloukem bez reagování, když dají pokoj. Teploty během uplynulého týdne se pohybovaly mezi dnem a nocí v rozmezí od 20°C do 0°C.

17.12.2017: Cesta do ErRachidia a Marakeše
Za dvě hodiny se dostávám do města ErRachidia. Už cestou pršelo, takže bylo fajn odjet. Odjíždím nočním autobusem do Marakeše a těch 11 hodin cesty si odpočinu i něco naspím. Opět ušetřím, když využiji lokální autobusovou společnost oproti státní CTM, kde cestují ve většině turisté.

18.12. - 21.12.2017: 4 dny v Marakeši
Slunečné dny v Marakeši využiji vyřizováním mailů, úkolů doma, podnikání a plánů cest na další rok. Na vlakovém nádraží je několik dostatečně rychlých wi-fi zdarma, takže tu dost trávím čas. Od centra města se nachází velký supermarket Marjane a můj oblíbený obchod se sportem Decathlon. I když Maročané neslaví Vánoce, v nákupních centrech je stromeček a výzdoba.

Nakupuji sladké pečivo na tržnici Soak El Kessabine, známém náměstí Djemaâ El-Fna. Málo kde ho koupím tak výborné jako tady od mistrů pekařů. Uličkami projíždějí mladíci na motocyklech, kde prochází davy turistů a policie neřeší ani jízdu po chodníku. Doprava je ve městě velmi hustá a musím si dávat pozor na penny boardu. Přesto se přemisťuji rychlou jízdou na perfektním povrchu. To se hodí, kdy večer odjíždím přespat od města. Kempuji u zahrad vyschlé řeky Oued Issyl. Z jedné strany jsem krytý zdí a druhé srázem do řeky, odkud kolem projíždí auta. Suché palmové dřevo je výborné na podpal. Na několika místech ve městě nacházím kašny k nabrání vody do PET lahví na hygienu. Dokonce i místo na ulici s pitnou vodou, takže pak ušetřím za balenou.

22.12.2017: Odlet do Krakova

Levné supermarkety
Acima, Aswak, Assalam, Atacado, BIM, Carrefour, Coté March, Costcutter, Hanouty Happy Center, Label Vie Supermarkets, Leader Price, Marjane

Lokální bankomat
Al Barid bank